Foto: Radek Bartoníček
(V minulém roce byla v Želivu rámci 70. výročí Akce K odhalena nová pamětní deska, která nese slova P. Šuránka. Článek zde.)
P. Antonín Šuránek (1902-1982) je jedním z kandidátů na svatořečení v olomoucké arcidiecézi.
Zemřel v pověsti svatosti a velmi záhy po jeho smrti se vytvořila skupinka nadšenců, která začala schraňovat nejen jeho písemnou pozůstalost, ale i svědectví a vzpomínky na jeho osobnost.
V letošním roce si připomínáme 95. jubileum přijetí svátosti kněžství (5. 7. 1926 v Olomouci) a druhé, smutnější, je 70. výročí od zatčení a internace v Želivu.
Primiční mši svatou sloužil 11. 7. 1926 v Ostrožské Lhotě, rodné farnosti.
Na den přesně, o 25 let později (11. 7. 1951), dostal ke stříbrnému výročí své první mše svaté „dar“, z kterého vyplynula pětiletá internace v Želivu.
Období 2. světové války prožil P. Šuránek z velké části na Svatém Antonínku, kde vyoral hlubokou brázdu na svém kněžském poli. (VŠ byly uzavřeny, část studentů byla totálně nasazena. Co by zodpovědný spirituál se jim na dálku dále věnoval.)
Už během válečných let můžeme najít pamětní knize na Antonínku poznámky, které poukazují na jeho obavy ze sílící komunistické strany.
Poválečný sled události ukázal, že strach byl oprávněný. Mimo jiné politické události, začala být církev potlačována, neprávem očerňována a věřící lid umlčován. Na jeře roku 1950 proběhla Akce K, kdy bylo během noci přepadeno příslušníky SNB, StB a Lidových milicí 75 klášterů mužských řádů.
Započala série vykonstruovaných procesů, kde byla obviněna, uvězněna a často i následně usmrcena řada kněží, řeholníků, ale i laiků. Např. P. Josef Toufar zemřel už 25. 2. 1950.
Mezi pro stát npohodlné kněze, se řadil i P. Antonín Šuránek.
Z Olomouce byl roku 1950 „uklizen" do Velkého Ořechova a předpokládal, že pouhé odstranění na venkov nemusí být definitivní verdikt. V Ořechově byl sledován a věděl o tom.
Přesto se nestáhl do ústrani, ale naplno se zde věnoval pastoraci ve farnosti, která zahrnovala sedm obcí. Vyučoval náboženství, zpovídal po domech, inicioval stavbu kostela, …
Že svou práci zde vykonával poctivě, dosvědčuje skutečnost, že vzpomínka na kněze, který ve Velkém Ořechově prožil necelý školní rok, je zde stále živá.
Ze zápisků P. Šuránka v Želivu, si můžeme složit obrázek toho, jak celou situaci prožíval a přijal.
"To byla Její (Mariina) odpověď na to, oč jsem prosíval v jejím kostele. To mě naplnilo nevýslovným trvalým klidem!"
„… dostanu-li se opět mezi lid, přijdu na Provodov poděkovat!
Tam jsem totiž chodíval dlouho z Ořechova, dle možnosti každý pátek.
Bylo totiž milostivé léto a chodil jsem tam, abych získal odpustky. Ale druhý účel byl: děkovat za sv. kněžství, těch 25 let.
Tušil jsem, že budu odveden, chtěl jsem své Te Deum odzpívat předem, tam u Matky Krásné lásky.
Tam, úžasným řízením Božím jsem se dostal o prvním pátku prosincovém 1950 … téhož dne odpoledne jsem se dostal na Provodov a tam jsem se Matce Boží zasvětil, vložil do její náruče. Věděl jsem, že mohou na mě čekat, když se vrátím.
Když se to nestalo, chodil jsem na Provodov dál, hlavně na jaře 1951 až do toho 20. 6., kdy jsem ulehl (pozn. zápal plic) …
1. 7. mě brat Josef odvezl do kroměřížské nemocnice …
Odpoledne toho dne pro mě přijeli 3 páni. Prý mě vezmou do hradišťské nemocnice a tam si mě vyšetří. Odvezli mě kolem 17 hodiny. Byl jsem klidný. Jen občas mnou projel pocit nejistoty: Co bude dál?
U Otrokovic mi náhle zasvítil na sloupku u silnice obraz Panny Marie Provodovské.
Ale to byl pozdrav! To byla Její odpověď na to, oč jsem prosíval v jejím kostele. To mě naplnilo nevýslovným trvalým klidem!
Místo do nemocnice mě zavezli asi na policii (pozn. Uh. Hradiště) …
Po výsleších byl spolu s dalšími převážen dál.
Když zjistil, že nejedou na Pankrác, ale do Želivu, zaradoval se. Těšil se na setkání s kněžími, kteří zde již byli.
Píše: „Rudá hvězda na klášteře nám zazářila.
Poděkoval jsem šoférům za vlídné chování. …
Náhle se otevřou dveře světnice plné světla – vejdeme, ozve s radostný pokřik bratří. P. Leopold Dýmal, P. Emil Pluhař, P. Ferdinand Bílek, P. Alois Vašica atd. Nikdy jsem nepocítil v životě tak mocné hluboké radosti, jako v té chvíli." …
„Účel, pro který to dělám, nesnese žádné šolíchání!“
Dobu své internace se snažil maximálně využít.
Pokud mu to okolnosti dovolily, tak psal a po letech se vrátil i k veršování! Snažil se vzdělávat, učil se cizím jazykům.
Práci, která mu byla svěřena, dle slov pamětníků vykonával vždy maximálně zodpovědně a pořádně.
Na dotaz spolubratrů, ať se s s tím tak „nepárá“ prý odpověděl: „Účel, pro který to dělám, nesnese žádné šolíchání!“
Především však pojal svůj nucený pobyt v Želivu jako jednu velkou modlitbu!
Na něklik stan papíru si poznačil za která díla, lidi a události se bude modlit.
Jsou zde i časové údaje, ve kterou dobu a kam posílá každý den své kněžské požehání.
Celý výčet shrnul do následujícího textu: „Celý svůj pobyt zde jsem zasvětil myšlence: posvěcení kněží, rodin a státníků.
Šeptal jsem si úmysly, když vjíždělo auto s námi do želivského nádvoří; za kněze které jsem vychovával, bohoslovce a novokněze, za ženy v požehnaném stavu, za děti v křestní nevinnosti, školní a dospívající mládež, za posvěcení naší mládeže: venkovské, dělnické, městské a akademické, posvěcení jejich zájmů, prací, zábav, sportu – posvěcení známostí, snoubenců, manželů, rodin, státníků, diplomatů, politiků, žebráků, vojska, intelektuálů, novinářů a všech, kteří ovlivňují veřejnou mravnost.
Za jejich posvěcení a sjednocení v náruči Ukřižovaného Dobrého Pastýře. AMEN."
Na otázku, zda se chce vrátit na své místo, odpověděl:
„Já nikoli. Nemohl bych změnit způsobu své působnosti, byl bych patrně zavřen zase.“
Vyslýchán byl jen začátku pobytu v Želivu a souzen nikdy nebyl. Za celou dobu mu byl oznámen pouze jeden důvod, proč je v internaci. Šlo o zveřejnění jeho jména (spolu s dalšími kněžími), že byl jmenován biskupem.
Na otázku, zda se chce vrátit na své místo, odpověděl: „Já nikoli. Nemohl bych změnit způsobu své působnosti, byl bych patrně zavřen zase.“
K dalším výslechům došlo až po letech, kdy mohl být propuštěn, ale nabídku odmítl: „ … není-li svobodný můj pastýř (biskup), není-li svobodno tolik mých dobrých bratří ve vězeních, dolech, továrnách – já jsem tolik z nich vychovával a já to nechci mít lepší než oni.
Dokud bude poslepní z nich nesvobodný, mám já hluboký důvod trpět s nimi. … Nemohu ustoupit. Znamenalo by to, že schvaluji, nebo aspoň z touhy po „svobodě“ mlčím ke všem těm nespravedlnostem, lžím, násilím, které byly spáchány na církvi Boží!“
Myšlenky, které ho vedli k odmítavému postoji k jeho propuštění a poznačil si je, jsou hluboké. O těch zase někdy příště...
