Fotografie z archívu Vítězslava Němečka, pravnuka autora, pana řídícího Františka Mikloška
 
V novoročním pozdravu olomouckého arcibiskupa Jana se můžeme dočíst, že v letošním roce bude v naší arcidiecézi věnována připomínka jednomu z jeho předchůdců.
Právě před sto lety byl jmenován arcibiskupem olomouckým Antonín Cyril Stojan.
Narodil se 22. 5. 1851 (170. výročí) v Beňově u Přerova a na kněze byl vysvěcen roku 1876. Působil v Šumperku, Příboře, Veřovicích, Svébohově, Dražovicích a jako probošt v Kroměříži. Od roku 1897 se začíná pohybovat ve veřejném politickém životě. Nejdříve jako poslanec Moravského zemského sněmu a poté Říšské rady. Po vzniku republiky zastával funkci poslance v Národním shromáždění československém a později se stal i senátorem.
 
V úřadu arcibiskupa působil velmi krátce. V lednu 1921 byl jmenován, 3. 4. 1921 se konalo biskupské svěcení, ale už 29. 9. 1924 umírá.
 
Přesto si v srdcích lidí našel své místo, což bylo jistě zasloužené tím, co pro lidi, církev konal a jaký byl před samotným nástupem do úřadu. Dle slov pamětníků si A. C. Stojan po celý život zachoval prostotu a otevřenost ke každému člověku. Pocházel z chudších poměrů, takže prostému lidu rozuměl. Ke všem měl velmi blízko, choval se k nim jaksi „našinsky“, s otcovskou láskou, a nejspíš díky tomu si vysloužil pojmenování „tatíček Stojan“. V Čechách, ale především na Moravě, zvlášť v místech, která byla jeho volebním obvodem, je řada farností, které mu vděčí za podporu při budování kostelů, far a škol. Všeobecná pomoc různým organizacím a spolkům církevním i světským mu nebyla cizí. Dokázal přiložit ruku k dobrému dílu a využít svých politických konexí.
Stojan byl horlivým mariánským a cyrilometodějským ctitelem a jeho zásluhou byla hmotně a duchovně povznesena poutní místa Svatý Hostýn a Velehrad.
 
Najdeme však stopu „tatíčka Stojana“ i na Svatém Antonínku, poutním místě světce, jenž byl jeho křestním patronem?
I bez bádání ve starých spisech a pročítání knih objevíme na Antonínku jednu hmatatelnou připomínku. Stačí mít otevřené oči. Stoupneme-li si před kapli a budeme se dívat směrem na Blatnici, spatříme kříž. Když přijdeme blíž, uvidíme mizející nápisy. Z přední strany je napsáno: „K stému výročí narozenin ctitele a dobrodince Svatého Antonínka arcibiskupa Dr. Ant. Cyrila Stojana.“
A z druhé strany je vyryto: „Věnovali sv. Antonínu jeho vděční ctitelé L. P. 1951.“
Z toho plyne, že mu nejspíš naše poutní místo a kraj nebyly cizí, když naši předkové před 70 lety ke  kulatému výročí jeho narození zbudovali poblíž kaple kříž.
 

V letáku z konce čtyřicátých let minulého století se můžeme dočíst: „Kdosi pravil Stojanovi žertem: „Pane probošte, Vy máte pořád sv. Cyrila a Metoděje, ale svého křestního patrona si jaksi málo vážíte!“ Stojan se rázně ohradil: „Na svého patrona nezapomínám. Napřed je Matka Boží (Hostýn), potom svatí apoštolové slovanští (Velehrad), pak přijde sv. Klimentek, jehož ostatky oni do našich krajů s sebou přinesli (kaplička u Osvětiman) a pak svatý Antonínek, nebeský přítel našeho lidu, hlavně naší mládeže.“

Je zde zmínka o několika velkých slavnostech, kterých se zúčastnil. Stojan, ještě jako farář v Dražovicích, kázal v roce 1905 na Sv. Antonínku při svěcení hlavního oltáře (světil biskup Dr. Wisnar). Dále se uvádí, že je „velký milovník a příznivec poutní kaple“. 

Už coby kroměřížský probošt sloužil roku 1911 na kopci mši svatou a posvětil prapor blatnické Omladiny. Za nejvýznamnější zmínku je označena následující: „13. června 1921 konána na kopci velká slavnost, k níž osobně se dostavil nově zvolený arcibiskup Dr. Antonín Cyril Stojan, který zde na posvátné hoře v krásné Boží přírodě udílel sv. biřmování.“

Pro naše předky byla jistě velká událost, když na pouť přijel biskup a mluvil k nim. Dnes to bereme jako běžnou věc.

Ještě po desítkách let, když je v pamětní knize na Antonínku zmiňován A. C. Stojan, je s úctou připsáno: „…miláček Moravského Slovácka, dobrodinec Sv. Antonínka … Jeho eminence Msgr. Dr. Antonín Cyril Stojan, svaté paměti arcibiskup olomoucký, který zde u Sv. Antonínka udílel sv. biřmování…“

Ve Sborníku úcty sv. Antonína Paduánského v českých zemích od Antonína Šorma z roku 1925 se dočteme pár vět, které určitě zahřejí naše srdce: „Též jest známo, že Stojan byl každoročním poutníkem k neobyčejné úctě se těšícímu svatému Antoníčkovi nad Blatnicí na Moravském Slovácku. Pouti ke svému patronu nevynechal ani ve své největší hodnosti a známým spolupracovníkům*) vždy hrdě připomínal: „V celé Evropě a na celé zeměkouli, kromě Padovy v Itálii, není poutního místa k Paduánskému Divotvůrci tak oblíbeného a tak navštěvovaného, jako jest náš svatý Antoníček nad Blatnicí.“

Text je přepsán doslovně i s onou hvězdičkou.
Na konci stánky je možné objasnit její význam: *) Sděluje p. František Kuřina z Blatnice. Pravost výroku už nejspíš nikde neověříme, ale zní krásně, ne? (V Blatnici mohou pátrat, čí stařeček to říkali.J)

Dalším malým pojítkem mezi Antonínkem a Stojanem mohou být dvě osobnosti. Architekt Klaudius Madlmayr a akademický sochař Julius Pelikán. Oba dva své umění zúročili jak na Antonínku, tak na samotném Velehradě. Madlmayr mj. na úpravě Královské kaple ve Velehradské bazilice, kde spočívá sarkofág s tělem A. C. Stojana, který vytvořil právě Pelikán.

Velkou stopu bezesporu zanechal Stojan v srdci P. Šuránka.
Slýchal o něm od útlého dětství, kdy byl v jeho rodné obci (O. Lhota) i Stojanovou zásluhou postaven kostel a později škola. Stal se pro něho nedosažitelným kněžským ideálem. Jemu připisuje zásluhy při záchraně svého kněžského povolání. Poprvé v den Stojanova pohřbu na Velehradě, po prvním ročníku studia, kdy už Šuránek neměl v plánu se do semináře vrátit.

Druhé nejistoty nastaly o rok později. Už byl přihlášen ke studiu v Praze… Opět se staly události, které zcela ovlivnily jeho nitro a ujistily jej v cestě ke kněžství. Zbavil se pochyb, že bude špatným knězem, a zcela svobodně a s radostí se vrátil zpět do Olomouce. Později si uvědomil, že jeho osobní „vzkříšení“ se stalo v den prvního výročí Stojanova pohřbu. Navíc v kostele zasvěceném sv. Antonínu, na jehož dostavbě se Stojan podílel.  Když byl v roce 1926 vysvěcen na kněze a dal si tisknout primiční obrázky, zdobila je Stojanova podobizna. 

Stojan ho provázel celým životem. P. Šuránek patřil ke skupině, která usilovala o Stojanovo svatořečení. Stal se jeho životopiscem a autorem bezpočtu článků. V řadě z jeho aktivit pokračoval. Po příkladu A. C. Stojana, který se desetiletí staral o rozkvět a obrodu poutních míst, se do podobného úsilí pustil P. Šuránek na Svatém Antonínku. Z jeho původních velkých stavebních plánů se na Antonínku skrze nepříznivou dobu bohužel většinu nezdařilo naplnit.

Podařilo se mu však mnohem víc! Oživit a posvětit kopec sv. Antonína, otevřít kapli lidem a „vrátit“ Krista do svatostánku. A hlavně zaujmout lidi, kteří se štafetu nadšení snažili předávat dalším generacím…

Cítíme-li vděk a úctu vůči P. Šuránkovi, nezapomeňme je projevit i jeho životnímu vzoru, arcibiskupu Stojanovi.