Foto: Člověk a Víra, Dominik Novák

Na jaře, u příležitosti narození A. C. Stojana, jsme zapátrali po jeho stopě na Svatém Antonínku.
Na podzim, kdy si připomínáme jeho úmrtí, můžeme zavzpomínat opět.

Antonín Cyril Stojan *22. 5. 1851 †29. 9. 1924
První vzpomínka zde

Ve svých vzpomínkách, které později vyšly knižně
pod názvem Dějiny mého povolání 1.-4. se P. Šuránek upomínal hodně i na své dětství.
Nevynechal ani „tři Antoníny“ – muže, kteří ho vedli a formovali.
 
Viděl v nich dobrý příklad, který ho nutil na sobě pracovat.
 
Prvním byl kněz, Antonín Man, který do Ostrožské Lhoty přišel když měl tři roky.
Druhým pan řídící Antonín Jadrníček a třetím opět kněz, Antonín Cyril Stojan.

Společná síla těchto tří navíc stojí za stavbou kostela v Ostrožské Lhotě.
 
 
 
 
 
Ikona A. C. Stojana, autor Martin Damián

Na jednom úsměvném úryvku, kde vzpomíná na Stojana, můžeme vypozorovat, jak ho viděl a vnímal prostý lid.
Lid, pro který se stal knězem, později politikem a arcibiskupem.
Pro lid, který ho měl rádl a obdivoval.

Tatíček ho měli velice rádi. Myslím proto, že se nebál žádných překážek a že byl jaksi domácký, prostý, „našinský.“
Mluvil s lidmi srozumitelně, „po jejich“, a lidé vycítili, že je má rád. Chce jejich dobro.

… „Byl u nás v době příprav stavby nového kostela i za jeho budování jmenován velmi často.
Tatíček (otec P. Šuránka) ho měli velice rádi. Myslím proto, že se nebál žádných překážek a že byl jaksi domácký, prostý, „našinský.“ Mluvil s lidmi srozumitelně, „po jejich“, a lidé vycítili, že je má rád. Chce jejich dobro.

I když byli oni občas nestálí, vrtkaví, poznali, že Stojan je stálý, pevný, že neřekne slova, za nímž by nestál celý, a neslíbí, co by nesplnil.

Přijel, dal spropitné a cigáru tomu, kdo ho dovezl, svolal schůzi, vyřídil své a honem zase na vůz a: „Švihněte do koní, času není nazbyt.“
Zabalil nohy vlňákem, vytáhl breviář nebo růženec, a zatímco venkovský vozík se házel po kamení, on se modlil. A to málokdy jezdíval touž cestou, kterou přijel, obyčejně táhl zase do jiné vesnice, kde měl „rozdělanou“ práci.“

To všecko se tatíčkovi líbilo. „To sú panáček!“

Stojan, jako každý člověk toho druhu, měl i své nepřátele, kteří mu patrně záviděli jeho činnost. Cítili, že by měli také být pohotoví ke konání dobra, ale „nechtělo se jim“, proto na Stojana nadávali. Byl jim jaksi vykřičníkem, trnem v oku. Sám jsem slyšel, když Stojan kázal při svěcení školy, jeho přičiněním vybudované, jak lhotský učitel Vaněček se synem obchodníka Žádníkem mluvil posměšně a nenávistně. „Kdyby mu někdo podrazil tu židli, na které stojí, aby si nohy zlámal!“

Když byly velké povodně v Kunovicích, vykládalo se, že Stojan, který byl už tehdy poslancem za Slovácký kraj, se brodil ve vodě – po kolena – aby pomáhal lidem svého volebního okrsku zachraňovat plovoucí nábytek a dobytek.

„To sú panáček.“ „Pátr Stojan.“ „Doktor Stojan.“
To bylo slyšet z úst lidí každou chvíli.

Strýček Vaněček, bratr naší maměnky, „Jakub“, který hráli velkou roli – asi jako pokladník – při stavbě kostela, vykládali, jak jeli pro – „deputace“ – se Stojanem ke „knížeti pánu“ do Lednice.

Stojan je vedl, přednesl žádost obce o podporu a byl knížetem pozván i s deputací na oběd.

Což Stojan jako Stojan. Ale co ti prostí venkované u knížecího stolu – před zvonivými talířky, noži a vidličkami! S polévkou to šlo. Ale co maso! Stojan pochopil, čeho třeba.

Obrátil se na knížete a pravil prostě: Knížecí Jasnost dovolí, my dnes budeme jíst „po selsky.“

Položil nůž a vidličku, vzal maso do ruky, přikusoval, aby dodal odvahy své selské deputaci. Kníže se usmál a venkované se najedli u jeho stolu po svém.
To byl Stojan!

„To je panáček!“ „Pátr Stojan.“ „Doktor Stojan!“

A když si tatíček zapálili někdy cigárku „od Stojana“, bylo vidět, jak jim oči zazářili. „To mě dali Pátr Stojan, když sem ho vézl z Hluku do Lhoty.“

Dějiny mého povolání 1. díl