#

Římskokatolická farnost
Blatnice pod Svatým Antonínkem

#

Další informace

    Aktuální informace

    Podzimní číslo našeho občasníku

    06.11.2019 - Poutník svatoantonínksý je občasník vydávaný Maticí svatoantonínkskou od roku 1999 pro potřebu svých členů a přátel poutního místa. Poslení číslo naleznte v příloze.Starší čísla jsou ke čtení připravena zdeSvé..

    Kněží prosili za vlastní posvěcení a s věřícími si připomněli život a odkaz P. Šuránka

    06.11.2019 - Kněží spolu s věřícími prosili první listopadvé úterý za vlastní posvěcení a připomněli si život a odkaz P. Antonína Šuránka. Hlavním celebrantem mše svaté byl Mons. Antonín Basler, pomocný biskup..

    Dušičková pouť uzavřela poutní sezonu

    28.10.2019 - Dušičkovou pouť provázelo nezvykle krásné slunečné počasí. Mši svatou za všechny zemřelé členy Matice svatoantonínské sloužil P. Antonín Bachan z Hluku.Přepis jeho promluvy a fotogalelerie zde Kaple je..

    Kněží prosili za vlastní posvěcení a s věřícími si připomněli život a odkaz P. Šuránka

    Kněží spolu s věřícími prosili první listopadvé úterý za vlastní posvěcení a připomněli si život a odkaz P. Antonína Šuránka.
    Hlavním celebrantem mše svaté byl Mons. Antonín Basler, pomocný biskup olomoucký.
    Samotné setkání se konalo u příležitosti 37. výročí úmrtí P. Šuránka, který se řadí mezi čtyři kandidáty blahořeční v naší arcidiecézi.

    „Svatí nezačali všichni dobře, ale všichni dobře skončili."
    Jan Maria Vianney

    Svatým se nikdo nerodí, ale všichni světci mají společný úkol.
    Skrze svůj příklad nás směřovat na Krista, jsou prostředníky mezi námi a Bohem.
    Poučit se můžeme i z jejich poklesků a pochybení. Stejně jako každý z nás se potýkali s lidskými slabostmi, ale nebáli se každý den znovu a znovu posvěcovat svůj život.

    To se nám snažil přiblížit i biskup Baseler, který v závěru homilie řekl: „Proto zcela jistě náležitým způsobem uctíme památku otce Šuránka, jestliže prohloubíme svůj vztah ke mši sv., k tajemství Eucharistie, a budeme usilovat o další růst ve víře, která je naším největším pokladem." 

    Fotogalerie Lenky Fojtíkové zde

    Promluva pomocného biskupa Mons. Antonína Baslera:

    Milí bratři a sestry,
    patřím ke generaci, která P. Šuránka jako spirituála, už nezažila. Samozřejmě jsem o něm mnoho slyšel z vyprávění starších kněží. Z vlastního zájmu jsem jej jednou, už jako bohoslovec litoměřického semináře, navštívil v Písařově, který je nedaleko mého rodiště. Ale to už byl v hodně pokročilém věku, a měl, více méně, už vlastní myšlenkový svět.
    Jak jistě víte, letos ve vztahu k jeho životu si připomínáme dvě kulatá výročí, a to, že před 90 lety (21. listopadu 1929) byl jmenován spirituálem Kněžského semináře v Olomouci, kde působil až do roku 1948. Pak na podzim roku 1939 započal své požehnané dílo na Svatém Antonínku, které svým způsobem pokračuje do dnešních dnů. Letos tomu bude právě 80 let.

    Počátkem července roku 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přesto, že jeho zdravotní stav byl vážný, Státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a neprodleně převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti, a poté do internačního kláštera v Želivě, aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění.
    P. Šuránek byl snad jediným vězněm z doby totality, který odmítl opustit vězení.
    Řekl: „Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na Církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával."

    Po vykázání z věznice v říjnu 1955 si mohl P. Šuránek najít práci, ale pouze manuální.
    Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré jemu nabízené úlevy s odůvodněním: „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde." Práci v těžkých podmínkách považoval za čest - vyznamenání, možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával. Tehdy každý znal jeho úděl zapříčiněný světskou nespravedlností.
    Ale otec Šuránek se modlil za své nepřátele, odpouštěl jim, laskavě se choval ke každému. Nebylo situace, v níž by nenašel něco pozitivního, ve všem viděl Boha. Svá utrpení skládal před Pána Ježíše a obětoval je za nová kněžská povolání. Každou kapku potu připodobňoval ke krůpěji Ježíšovy krve. Tím Kristu Pánu pomáhal nést jeho kříž. Veselí a radost ze zpěvu naplňovaly jeho mysl.

    Zaujala mne jeho mimořádná pozornost ke mši sv., jíž věnoval svou disertační práci: „Kořeny kalvarské oběti", která vyšla tiskem v roce 1948. Pokusím se vám některé myšlenky zprostředkovat, poněvadž jak v jeho době, tak v naší, stejně jako v celých dějinách lidstva nebylo nikdy nic vzácnějšího nad zpřítomnění oběti samotného Boha za spásu lidí, nad mši svatou.
    Otec Šuránek ve své práci ukazuje, že oběť Božího Syna na kříži sahá svými kořeny hluboko do dějin - nejen izraelského národa, ale i celého lidstva. A znalost těchto kořenů, zprostředkovaných Božím slovem v Písmu svatém, vynikajícím způsobem pomáhá pochopit hloubku a nedozírnou cenu mše svaté, ale umožňují i hlubší způsob začlenění se, zapojení se do tohoto tajemství, jehož cílem je oslava Boha a spása člověka. Tyto kořeny sahají k Ábelovi, Noemovi, Melchisedechovi, Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi, Mojžíšovi a starozákonním prorokům. Vzhledem k časovým možnostem zmíním jen několik střípků.

    V první eucharistické modlitbě je zmíněn spravedlivý Ábel, jako vzor toho, kdo přináší Bohu dar - oběť. Podstata krásy a hodnoty onoho daru jako projevu vděčnosti za veškerá Boží dobrodiní je přiblížena srovnáním oběti Ábelovy a oběti jeho staršího bratra Kaina. Kain, jako zemědělec, přinesl Hospodinu jako dar plodiny země, Ábel jako pastýř přinesl jako dar prvorozenou ovci, obětoval to nejlepší z nejlepšího. Písmo říká, že „Hospodin shlédl na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina a jeho obětní dar neshlédl."
    Rozdíl nebyl v daru (i plodiny země i ovce byly darem Božím, vždyť všechno, co máme, máme od Něj - přinášeli tedy oba, jak říkáme ve mši sv.: „dar z Tvých darů").
    Rozdíl byl v srdci těch lidských dárců. Hospodin kvalifikoval srdce Ábelovo jako srdce toho, kdo koná dobro. A podobně by bylo možno hovořit i o účastnících mše sv., kdy přinášíme Otci na nebesích jako dar to, co jsme od jeho Syna obdrželi při poslední večeři - a to je hodnota nekonečná, vpravdě „dar všech darů" - ale záleží i na tom, s jakým srdcem tuto Kristovu oběť kněz, či účastník mše sv. Bohu přináší, daruje.
    Máme ji přinášet skrze Ježíše, s Ním a v Něm se srdcem plným vděčnosti, lásky, se srdcem, které je pohotové ke konání dobra. Čili podstatný je motiv, ono „proč" a „jak" se účastníme mše svaté.
    List k Židům to klasifikuje takto: „Vírou obětoval Ábel Bohu lepší oběť než Kain ..."(Žid 11,4) A víra ve své nejhlubší podobě je láska - láska k Bohu a všem těm, kterým On dal život. Sám Ježíš také nazval Ábela spravedlivým. Dával tedy každému, co mu patřilo - i samotnému Bohu - totiž to nejlepší, s nejlepším úmyslem.

    Můžeme přejít k Abrahámovi.
    Zde je naprosto bezkonkurenční víra Abrahámova, který je schopen v nesmírné důvěře, že Bůh i mrtvému může vrátit život, obětovat svého jediného milovaného Syna, a to s krvácejícím srdcem, a dokonce vlastní rukou. Zde se Abrahám stává dokonalým obrazem nebeského Otce, který jistě také s krvácejícím srdcem obětuje svého vlastního Syna na oltáři kříže pro spásu hříšného lidstva.

    Mimořádným předobrazem je také beránek, kterého, podle Mojžíšových pokynů, obětují Izraelité v Egyptě, jehož krev zachraňuje prvorozené Izraelců před smrtí, a zároveň umožní vyvolenému národu vyjít z otroctví na svobodu, ze smrti do života.

    Mezi proroky je pak mimořádným zvěstovatelem a vykladatelem Kristovy oběti prorok Izaiáš, který 730 let před Kristovým narozením mluví o tajuplném Božím služebníku, který na sebe vzal naše bolesti; snášel to, co jsme měli trpět my, byl raněn pro naše hříchy, rozdrcen pro naše nepravosti, jehož ranami jsme uzdraveni, na nějž Hospodin vložil vinu nás všech, který byl bit pro zločiny svého lidu, nechal se přičíst k hříšníkům, a hříchy mnohých ponese.

    Snad bych tomu doplnil postřeh z vlastní četby. Nedávno jsem přečetl poměrně objemnější knihu: „Dějiny 20 století." A ačkoliv autor nezabíhal do podrobností, přece jasně ukázal, jak strašlivé zločiny přinesla marxistická ideologie, která se zkonkretizovala v ideologii komunistické a potom v nacistické. A to nejen v Evropě, ale i v Africe, Asii, Indonésii, Oceánii.
    Miliony umučených, popravených, umořených hladem - ovšem to zlo dělali lidé lidem, a tedy tomu strašnému utrpení milionů odpovídá strašná vina. A toto všechno tedy na sebe náš Pán ve své vševědoucnosti bral a musel vyvážit svým nekonečným utrpením a je to tedy také určitým způsobem ve mši sv. přítomné.

    Proto zcela jistě náležitým způsobem uctíme památku otce Šuránka, jestliže prohloubíme svůj vztah ke mši sv., k tajemství Eucharistie, a budeme usilovat o další růst ve víře, která je naším největším pokladem. Amen.  

    Fotogalerie