#

Římskokatolická farnost
Blatnice pod Svatým Antonínkem

#

Další informace

    Aktuální informace

    Pořiďte si draky a přijďte je pouštět na Antonínek!

    11.09.2019 - Draci na podzimní oblohu prostě patří. Ze strání a luk se nám pomalu vytrácí a je potřeba to napravit! Proto si co nejdřív draka udělejte či kupte a přijďte ho pouštět v neděli 6. 10. 2019 od 14.30 na Svatý..

    Říjnová duchovní obnova s františkány na téma NOVÁ EVANGELIZACE

    08.09.2019 - Františkáni z Uh. Hradiště zvou všechny na nedělní odpoledne 13. 10. 2019 na Svatý Antonínek.Tentokrát se můžete těšit na hosty ze Společenství při Dóme sv. Martina v Bratislavě. Program odpoledne:14.00..

    Město Štramberk slaví 660. výročí. Vzpomínat budou i na „našeho“ P. Šuránka

    03.09.2019 - Štramberk slaví významné jubileum 660 let od povýšení na město. Připomenou si i důležitou osobnost štramberské historie - P. Antonína Šuránka.V neděli 29. 9. v 16.00 ve farním kostele sv. Jana Nepomuckého..

    P. Elias Vella potvrdil program

    Ve dnech 24. - 25. 2. 2012 povede P. Elias Vella Conv. ve farním kostele sv. Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem seminář zaměřený na vnitřní uzdravení. Semináře se mohou kromě farníků zúčastnit lidé z široké veřejnosti. Podrobný program a další informace zájemci naleznou zde:

    http://www.antoninek.cz/?page=uvodni-stranka/p-elias-vella

    V rozhovoru, který zde zveřejňujeme, P. Vella mimo jiné připomíná, proč je vnitřní uzdravení nutné, abychom žili život v plnosti...

      

    Rozhovor s P. Eliasem Vellou o vnitřních zraněních, který poskytl v roce 2005 slovenskému radiu Lumen

    Když jsme se letos druhého dubna dozvěděli, že nás opustil Svatý otec Jan Pavel II.,   ztichl svět. Jak jste tyto okamžiky prožíval vy a jaký odkaz podle vás Svatý otec zanechal?

    Když zemřel Jan Pavel II., byl jsem právě v Indii, kde jsem dával seminář. A stejně jako celý svět,
    procházel jsem spolu s ním jeho nemocí krok po kroku. V pontifikátu Jana Pavla II. je mnoho věcí, které na mne udělaly velký dojem. Dvě věci se  mne ale velmi dotkly. Bylo to především
    otevření Milénia. Stále si vzpomínám, jak Svatý otec představil sám sebe jako
    starého člověka, který stojí u brány Svatopetrské baziliky. Ježíš říká: „Já
    jsem dveře." V trpícím těle starého Papeže jsem viděl trpící lidstvo.
    Viděl jsem trpícího Papeže, který se tulil k Ježíšovi, který je dveřmi
    našeho života. Druhý velký dojem na mne svatý otec zanechal, když  stál naposledy před davem na Svatopetrském náměstí. Papež zdravil zástup lidí, jakoby jim říkal: „Já trpím spolu
    s vámi." Myslím si, že svatý otec vždy zůstane ikonou a vzorem, jak má
    člověk trpět.

    Jednou z vašich služeb, je služba vnitřního uzdravování. Můžeme najít na této zemi člověka, který by
    nebyl vnitřně zraněný a nepotřeboval by službu vnitřního uzdravení?

    Rád bych vám velmi krátce vyprávěl příběh, který pochází z Číny. Jedna žena oplakávala svého syna. Šla za
    svatým mužem a prosila ho, aby jí dal nějakou rostlinu, která by probrala  syna k životu. A On jí odpověděl, že
    potřebuje malé hořčičné semínko. „Ty ale musíš jít do jednotlivých rodin a
    donést mi toto hořčičné semínko z rodiny, která by neprožívala žádné těžkosti a
    smutek," řekl jí. A když procházela od jedné rodiny k druhé, zjistila, že
    každá rodina procházela nějakým smutkem, smutnou událostí. Tato čínská legenda
    končí tím, že žena začala pomáhat lidem, kteří prožívali smutek a zapomněla tak
    na svůj vlastní smutek a bolest. To je realita věci. Nikdo z nás nemůže
    říct, že neprožívá smutek nebo ho nebude prožívat v budoucnosti. Smutek
    obyčejně přináší strach, úzkost, někdy zoufalství, hněv a všechno toto přináší
    rány a zranění do našich životů.  Vnitřní uzdravení znamená to, že vložíme ruku na tyto rány a zranění Ježíšovu ruku a tím dojde k jejich uzdravení. Neznám člověka a neumím si ho ani představit, který by v nějakém svém období života nepotřeboval vnitřní uzdravení. 

    Člověk potřebuje uzdravení ve všech aspektech. Ať je to fyzické, psychické, psychologické či duchovní. My mluvíme právě o duchovním uzdravení. Musíme však nejdříve definovat kořen nemoci a v tomto případě jsou to zranění. Jaké jsou nejčastější příčiny zranění, kde pramení jejich původ?

    Častokrát se díváme jen na vnější stránku člověka. Pokud vidíte nahněvaného, násilného, velmi vystresovaného,
    depresivního či odmítnutého člověka, vidíte jen jeho vnější část. Častokrát si
    neuvědomíme, že to nač se díváme, má svůj kořen. Ať je to duchovní kořen nebo
    psychický. Každý z těchto problémů má svůj kořen. Tento kořen můžeme
    dokonce najít již v období našeho početí. Dříve než jsme se narodili. Dám
    vám příklad. Může se stát, že komplex méněcennosti dané osoby, pochází
    z jeho rodinného prostředí, kde toto malé dítě bylo vždy dáváno bokem a
    kritizováno za každou maličkost. Může se stát, že hněv, který prožíváte
    v tomto období pochází z hněvu, který jste měli vůči svému otci,
    protože byl na vás příliš přísný.  Měli bychom se snažit zkoumat, proč se chovám takovým způsobem a ne jiným. Jaký je skutečný kořen mého chování. Pokud ho najdeme, pak může člověk procházet
    terapií a jednou a navždy tento kořen zlomit. Tímto způsobem začíná naše
    vnitřní uzdravení.

    Mluvíme jen o jednom kořeni? Je zatím většinou jen jeden kořen, od kterého se odvíjí další nebo se to postupně nabaluje? A kořenů, od který se odvíjí zranění a později chování člověka, je mnohem více?

    S růstem a dospíváním druhy zranění a další rány přibývají. V našich životech se tak rány a zranění
    akumulují. Je to jako když se díváme na rostlinu. Pokud ji vytrhneme, má vždy
    jeden hlavní kořen, na který je navázáno více malých kořínků, které spolu
    vytvářejí obrovskou sadu kořenů. Mnohokrát je naše chování přímo nebo nepřímo
    spojeno s hlavním kořenem. Ve skutečnosti ale v našem životě neexistuje
    jen jeden kořen, ale více kořenů které všechny musí být prolomené.

    Mnoho ran a zranění pochází z nedostatku lásky. V přednáškách říkáte, že je při léčbě zranění
    třeba začít již v prenatálním období. Dokonce již při početí. Proč je důležité uzdravování od početí?

    Když se na toto díváme z duchovního hlediska, Bůh je láska. Stvořil nás podle svého vlastního
    obrazu. Je v nás proto ukrytý potenciál milovat a být milovaný. Člověk
    proto dospěje ke své celistvosti a zralosti na tolik, jak je schopný milovat a
    přijímat lásku. Všechna naše zranění a rány mají svůj kořen v nedostatku
    lásky. Nedostatek lásky může začít již v období našeho početí. Ne každý
    akt početí je aktem lásky. Mnohokrát to nemá s láskou nic společného. Daná
    osoba mohla být počatá v atmosféře, kde byl nedostatek lásky, kde láska
    chyběla. Tato skutečnost se může ještě zintenzivnit, když se rodiče dozví, že
    čekají miminko a odmítnou ho. Přestože si myslíme, že miminko v lůně matky
    nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i
    psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku prožije období, kdy se matka
    snaží jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme  představu, že dítě v lůně matky ničemu
    nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protože se
    ještě nevyvinula, ale vše v sobě uchovává v podvědomí. Přestože si tento
    fakt již později neuvědomí, neznamená to, že to nebude ovlivňovat jeho život
    v současnosti. Někdy se divíme, proč se některý mladý muž cítí tak
    odmítnutý nebo kde se v tomto děvčátku bere tolik hněvu proti matce či
    otci. Někdo si myslí, že tento hněv nebo pocit sebeodmítání pochází ze
    současnosti. Ve skutečnosti to nejsou současné situace, které způsobily tento
    hněv nebo pocit odmítnutí. Častokrát člověk musí jít do období těhotenství a
    početí a najdeme kořen právě tam.

    Jak se člověk dozví, že jsou tyto skutečnosti z minulosti již vyléčené? Nemusí přece vědět, že ho
    rodiče počali bez lásky nebo že bylo jeho uvedení do života jakýmkoliv způsobem nechtěné.

    Vždy dávám příklad sady drátů. Zkuste se začít dotýkat jednoho drátu po druhém,. Pokud z nich nebude
    vycházet žádný elektrický šok, znamená to, že jsou jakoby mrtvé. V případě,
    že se ale dotknu jednoho z nich a on mi dá elektrický šok, znamená to, že
    je stále živý. Může se stát, že se budu modlit za okamžik vašeho početí.
    Jakmile můžete chválit Boha za okamžik početí, znamená to, že vaše chvíle
    početí nemá nic negativního. Pokud se v této chvíli nachází něco
    negativního, okamžitě můžete cítit reakci a to znamená, že moment vašeho početí
    musí být uzdraven.

    Ne každý bude mít ale k modlitbě po ruce vás. Může člověk sám přijít na to, co je důvodem jeho
    negativního chování, jeho zranění? Nebo na to potřebuje pomoc kněze nebo psychologa?

    Myslím si, že častokrát potřebujeme pomoc, protože sami bychom to nezvládli. Jde jen o to  být trochu informovaný. Pokud má člověk dostatek informací, může se pak snažit
    pokračovat sám. Ale jakmile  se nějaká konkrétní záležitost stane pro člověka velmi vážnou, pak potřebuje
    pomoc. Dám příklad. Představte si, že máte velký hněv vůči své matce. Zjistíte,
    že kořenem tohoto hněvu je, že jste byli coby malé děti fyzicky zneužíváni.
    Vaše matka vás neustále bila a to způsobilo ten obrovský hněv vůči ní. Bylo by
    velmi těžké, kdybyste se snažili vyléčit tento hněv sami. Nebo jste mohli  být sexuálně zneužíváni a toto zneužívání přináší do vašeho života nezdravý sexuální život. Buď úplně odmítáte sex nebo
    naopak jdete do dalšího extrému, kdy se snažíte najít sex ve všem. Je velmi
    těžké odpustit tomu násilníkovi, násilí, které bylo na vás spácháno. Pokud jsou
    tyto kořeny velmi hluboké, potřebujete skutečně pomoc kněze, terapeuta či
    psychologa, aby vám pomohl tuto záležitost uzdravit. Po jejich pomoci
    pokračujete samozřejmě sami. To je jako když jdete k doktorovi, který
    stanoví diagnózu nemoci. Dá vám pak léčbu, ale před každým setkáním
    s lékařem se musíte chovat podle toho, co vám řekl. Musíte brát například
    předepsané léky. Jde o spolupráci mezi pacientem a terapeutem.

    Můžeme mluvit o fyzickém, psychickém a nyní mluvíme o duchovním uzdravení. Je kořen pro psychické, fyzické a duchovní zranění společný nebo tím hlavním kořenem je to duchovní zranění, z něhož se pak odvíjí fyzické a psychické zranění?

    Obyčejně jsou všechny tři dimenze člověka - duch, duše a tělo, spolu navzájem propojené. Pokud se cítíte
    rozrušení, dotýká se rozrušení obyčejně všech tří dimenzí. Někdy to začíná od
    fyzické a pak to přejde do psychické a duchovní. Někdy to začne od psychické,
    přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní
    to fyzickou a psychickou dimenzi Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to
    fyzická záležitost. Rakovina do vás ale přináší úzkost, strach a hněv, takže
    vidíte, že fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního.
    Začnete si totiž myslet, že vás Bůh opustil, že vaše modlitby nebyly vyslyšené,
    že vás Bůh už více nemiluje. To je doklad toho, že něco začalo ve fyzické
    oblasti a přešlo k dalším dvěma.  Vezměme si psychickou záležitost. Je ve vás například
    velký hněv, jehož kořen může být také v minulosti. Tento obrovský hněv
    může velmi lehko přejít do fyzického. Můžete například začít trpět vysokým
    krevním tlakem. Můžete mít vřed na žaludku. Psychické přechází
    k fyzickému a přechází k duchovnímu. Potom z tohoto hněvu
    vychází rebelství vůči Bohu. A totéž je pokud věci vychází z duchovní
    oblasti, kdy se například rouháte. Takže se jedná o něco, co začíná v duchovní
    oblasti. Dostaví se ale psychické následky ve formě úzkosti a stresu, které
    jsou ve vás a toto vše znovu přejde do fyzické oblasti. Vidíte, že vše začíná
    v jedné dimenzi a pak to velmi lehko přechází i do dalších dvou dimenzí
    člověka.

    Proč je potřebné vracet se do minulosti a uzdravovat zranění. Není někdy lepší na to zapomenout než se v tom rýpat?

    Existuje minulost, která je minulostí a minulost, která je stále současností. Je minulost, která se stává
    historií. Pokud je historií, pak je dobré o ní víc nehovořit. Nechat ji za
    mnou, protože se mne už více netýká. Pokud je ale tato minulost stále přítomnou
    ve smysle, že stále ovlivňuje můj současný charakter, chování, vztahy, tak
    v tomto případě nemohu tuto minulost ignorovat.  Například: Pokud kvůli mému hněvu, který mám
    vůči svému otci, nyní hážu všechen svůj hněv na manželku a děti, nemohu
    v žádném případě ignorovat svou minulost. Nebo pokud se cítím stále
    odmítaný a nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, které jsou ve mně a to
    přináší problémy do mé práce nebo způsobuje, že kladu sebe stále bokem. Pokud
    to pochází z toho, že jsem nikdy nebyl doceněný jako malé dítě doma nebo
    ve škole, nemohu tuto minulost v žádném případě ignorovat. A to stejné se
    týká i mého duchovního života. Pokud se stále cítím nemilovaný Bohem, a je to
    způsobené tím, že jsem nebyl milovaný, neprožíval jsem lásku jako malé dítě, a
    nyní žiji velmi mizerný život. Neustále cítím, že mne Bůh nemiluje, proto
    nemohu minulost ignorovat. Pokud minulost už více neovlivňuje můj současný
    život, mohu ji ignorovat. Ale pokud minulost stále ovlivňuje současnost, musím
    být dostatečně rozumný na to, abych s tím něco dělal.

    V této souvislosti mne napadl váš příklad s dráty, který jste uvedl, že když jeden drát nefunguje, znamená to, že zranění je vyléčené. Není zapotřebí se tam vracet, ale pokud tam ještě nějaký drát jiskří a člověk má upřímnou snahu zreflektovat svůj život, co si to vyžaduje od člověka, jaký je hlavní důvod, když se rozhodne vrátit do minulosti, v jaké psychické a fyzické pohodě by se měl nacházet?

    Normálně se stává, že se začínáte dotýkat vašeho současného života a začnete se cítit nepohodlně. Mnohokrát musíme jít k doktorovi. Můžete se mne  ale zeptat, kdy se mám rozhodnout, že mám jít k doktorovi. Dostanu se vždy do bodu, když už nemohu jinak konat. Například vás někdy trošku pobolívá jeden
    z vašich zubů a vy to ignorujete. Pak se ale dostanete do momentu, kdy už
    to nemůžete víc ignorovat. Domnívám se, že v tom okamžiku už vás nikdo
    nebude muset tlačit, abyste šli lékaři. A toto se může stát i v našem
    psychickém životě. Přijde období, kdy si uvědomíte, že váš hněv není přirozeným
    hněvem. Jste nazlobený na malé triviální věci. A není už rovnováha mezi tím, co
    se děje ve vašem životě a vaší reakcí.  A já si myslím, že v této chvíli je velmi rozumné, když si řeknete, že
    musíte vyhledat pomoc. Stejně je to i v našem duchovním životě. Myslím si, že samotné znaky vám ukáží v čem potřebujete pomoc.

    Vzpomínal jste, že se člověk dostane do situace, která pro něj není pohodlná. Je například nahněvaný. Pokud ovšem v hněvu zůstává déle, dokáže si pak uvědomit, že tento stav pro něj není přirozený?

    Někdy si člověk toto neuvědomí, protože nemá dostatečné
    instrukce, aby si to uvědomil Toto se ale stává ve všech z uvedených
    dimenzí. Často pacient přijde k lékaři a on mu řekne: „Je mi líto. Přišel
    jste velmi pozdě. Já už s tím nemohu nic udělat." To se může stát nejen ve
    fyzické sféře, ale i psychické či duchovní oblasti. Myslím si, že z tohoto
    důvodu děláme semináře, aby lidé mohli přijít ve správné chvíli a žádat pomoc.

    Hlavním důvodem zranění je nedostatek lásky. Dá se říct, že je tento jev v dnešní době aktuální pro
    celý svět? Setkáváte se se zraněnými lidmi z různých zemí i kultur. Jaké jsou v současnosti nejčastější důvody zranění a bolestí?

    Mohu vás ujistit, že neexistuje žádná rasa či kultura, kde by nebyl tento problém. Muži a ženy touží po lásce. To bylo včera, je to dnes a jsem si jistý, že to tak bude i zítra. Bůh nás stvořil ke svému obrazu,
    takže ta nejdůležitější zranění pocházejí právě z toho, že jsem pociťovali
    nedostatek lásky. V dnešní době mluvíme hodně o lásce. Stačí poslouchat
    jen písně, které jsou téměř všechny o lásce. Vidíte mladé lidi, jak randí a
    stále mluví o lásce. Toto ale není ta skutečná láska. Protože nejde o skutečnou
    lásku, bolí pak mnohem víc. Člověk si myslí, že druhého miluje a najednou
    zjistí, že ve svých rukou nemá nic. Pokud bych si mohl dovolit posoudit a říct,
    která jsou nejhlubší zranění, myslím si, že je mohu nalézt v nedostatku
    lásky od otce a matky. Může se zdát, že jde o velmi vážné prohlášení, které
    jsem teď udělal. Jsem si totiž jistý, že většina rodičů chce a touží milovat
    své děti. Mnohokrát ale nevědí, jak svou lásku vyjádřit. Mnohokrát si myslí, že
    když jsou velmi přísní, tak své děti milují. Neříkám, že by rodiče neměli
    udržovat se svými dětmi určitou disciplínu. Mohu ji ale používat
    s láskou.Mohu ale milovat naneštěstí i tak, že svou lásku nevyjádřím.
    Mnoho mladých chlapců řekne, že si nepamatují, kdy je otec naposledy objal.
    Anebo například, když se snaží přijít ke své matce a políbit ji, ona je
    odstrčí. To nejsou pochybnosti v tom, jestli otec nebo matka milují své
    děti. Častokrát si rodiče myslí, že je milují, protože jim dají dobré vzdělání.
    Pošlou je na vynikající školy. Dají jim peníze. Nedovolí, aby jim jakákoliv
    maličkost chyběla. Možná je ale pro děti mnohem důležitější, poklepání po
    ramenou nebo objetí, které nedostávají. A toto vše zraňuje a  bude mít v budoucnosti následky.

    Říkáte, že hlavním problémem je nedostatek lásky. Právě dnešní doba, alespoň v Evropě to tak vnímáme, je o svobodě člověka, kdy člověk může všechno. Nemusí mít pomalu ani partnera, aby mohl přivést na svět dítě. Navenek se zdá, že všechno dobro a lásku může člověk získat v jakékoliv podobě a formě. Zastírá se to navenek právě touto láskou a volbou člověka. Vypadá to tak, že jsou lidé klamaní touto povrchností.

    Myslím si, že tady je hlavní problém. Ukrýváme vše pod slovo láska a ve skutečnosti to láska není. Definujeme svobodu tak: Dělej si, co chceš a ne tak: Vyber si tu správnou cestu. Myslíte si, že milujete a jste
    milovaní. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to není láska, jste zranění. Tato
    zranění v lásce jsou mnohem hlubší než byly v minulosti. Vytvoří se
    iluze, že jsem milovaný a pak se zjistí, že vůbec milovaný nejsem. Můžeme vidět,
    kolik máme v dnešní době svobodných maminek. Myslely si, že jsou milované
    a nebyly. Otec jich opustil a zůstaly samy s dítětem. Dovedete si
    představit, jak obrovské zranění z lásky tato svobodná maminka sebou nese
    po celý svůj život? Mohli bychom takových případů ukázat velmi mnoho.

    Jeden ze způsobu vnitřního uzdravení je služba osvobození. Co znamená tento způsob uzdravení?

    Jsem velmi rád, že spojujete  spolu vnitřní uzdravení a osvobození. Protože osvobozování je součástí
    vnitřního uzdravování. Co se obyčejně děje, když chce zlý duch zaútočit? Zlý
    duch se snaží najít ránu v člověku a zaútočit právě na ni. Je to jako
    boxer v aréně, který se snaží svého protivníka udeřit do rány, ze které
    krvácí, protože takovým způsobem ho velmi rychle oslabí a způsobí, že upadne na
    zem. Ďábel pokouší každého. On se snaží vstupovat skrze slabé oblasti naší
    osobnosti. Nezaútočí tam, kde jste silný, ale tam, kde jste slabí. Vstoupí do
    oblasti hněvu, strachu, úzkostí a tam se vás snaží přesvědčit třeba o tom, že
    vás Bůh nemůže spasit, že se na vás hněvá... Toto jsou ty počátky pokušení. Potom
    případ od případu začíná používat rozdílné útoky. Důležitá věc pro něj je, aby
    našel vstupní bod, kudy vstoupí. Pokud už je uvnitř, pokračuje v útoku.
    Modlitba osvobození je modlitbou, kterou kněz dělá ve jménu Ježíše a osvobozuje
    člověka od ducha, který útočí na danou oblast, proto se to jmenuje osvobození.
    To znamená osvobodit tuto danou oblast od negativního působení zlého ducha.  Jak poznám, že dané pokušení je od ďábla, když rozeznáváme dále pokušení ze světa a ze sebe samého.  Máte pravdu pokušení nepochází vždy od ďábla, anebo nepochází alespoň přímo od ďábla. Nepřímo se snaží vždy zasáhnout. Jinými
    slovy. On najde připravenou půdu a využije toho. Někdy pokušení přichází ze
    světa nebo lépe řečeno z mého připoutání k věcem světa. A někdy, jak
    říká Pavel, vychází pokušení z těla, z mých vlastních ambicí či
    pýchy. Ďábel častokrát není tím přímým pokušitelem, ale když najde připravenou
    půdu, využije toho a snaží se udělat tuto situaci mnohem vážnější.

    Jaké je pro dnešní svět největší pokušení pro dnešního člověka?

    Myslím si, že největším pokušením ďábla je moc. Vždy velmi toužil po moci. Když se Lucifer stal Satanem.
    Z anděla světla se stal Satanem a lhářem, protože velmi toužil po moci.
    Jaké je největší pokušení ďábla pro lidstvo? Stejné, jako měli naši rodiče:
    Neposlouchat Boha, protože vy ho ve svém životě nepotřebujete. Dokážete přece
    všechno sami. Myslíte si, že vy sami můžete rozhodovat, co je dobré a co je
    zlé. To je pokušení ďábla v dnešní době. Nepotřebujete Boží slovo na to,
    co je dobré a co je zlé, máte moc to udělat. Člověk v dnešní době přebírá
    moc, která je Boží autoritou. Když například parlamenty schvalují zákony pro
    potraty, klonování, homosexuální manželství. Co člověk dělá, když takto jedná?
    Mnozí říkají: „Já nepotřebuji vědět, co tomu říká Bůh. Nejsem už více vázaný
    náboženstvím, Písmem, nepotřebuji více žádnou autoritu, protože mám moc, abych
    to mohl udělat." A ve skutečnosti je to to, co člověk dělá v dnešní době.
    Právě přes tuto moc ďábel pokouší člověka. Proč jsou lidé v dnešní době
    ateisté? Protože říkají, že Boha ke svému životu už nepotřebují. Já jsem sám
    sobě Bohem... Není to stejné pokušení, jakým ďábel pokoušel člověka v rajské
    zahradě? Tímto způsobem pokouší ďábel člověka - skrze moc a neposlušnost.

    Zdá se, jakoby ďábel na tomto poli v poslední době sklízel svůj úspěch. Co může následovat dále?

    Ďábel má zajisté v této oblasti úspěch, protože je
    mnohem jednodušší neposlechnout než poslechnout. Pokud ale člověk neposlouchá,
    ničí sebe samého. Co následuje? Následuje zničení člověka. Podívejme se, co se
    všude děje. Na začátku je boj proti církvi. Lidé začnou křičet: „Ježíš ano, ale
    církev ne." Pak přicházíme ke druhému stadiu. Začneme bojovat proti Ježíšovi:
    „Bůh ano, ale Ježíš ne." Potom třetí boj: „Už Boha víc nepotřebuji..." A člověk
    si neuvědomí, že když vyhlásí smrt Boha, vyhlásí vlastně smrt člověka, protože
    je to jedině Bůh, kdo nemůže zradit člověka. Co naneštěstí následuje? Člověk
    ničí sebe samého. A můžeme vidět výsledky. Člověk má dnes všechno, ale nemá
    v sobě radost. Je v něm nedostatek pokoje. Je zmatený ve svém životě.
    V historii neznáme stejné období, v němž by bylo tolik sebevražd jako
    v dnešní době.  Nebylo takové období, kdy skupina mladých lidí společně vykonala sebevraždu. Myslím si, že tu
    ďábel přichází ke svému cíli, co chce udělat. Svatý Jan ho nazývá vrahem a on
    vede člověka k sebevraždě. A to je výsledek toho, když člověk dá sebe
    samého ďáblovi namísto toho, aby ho dal Bohu. Jak se chránit před pokoušením ďábla? Například Panna
    Maria ve svých různých zjeveních vyzvala, aby lidé nosili medailky či
    škapulíře.  Toto jsou dobré věci, ale ne základní. Naneštěstí my
    můžeme tyto věci používat magickým způsobem. Pokud nosím medailku či křížek a
    nesnažím se přitom vyhýbat hříchu, ďábel se pak těchto věcí vůbec nebojí. Pokud
    se snažím vyhýbat hříchu, často přistupuji ke svatému přijímání i svátosti
    smíření, snažím se modlit, mají pak tyto věci velmi pozitivní vliv. Pokud se
    nebudu snažit žít dobrý život, pak všechny tyto věci nebudou mít žádný vliv. To
    je stejné, jako bych si oblékl šaty na tělo, které je špinavé.

    Zraněním se ve svém životě nemůžeme vyhnout, protože jsme neustále v kontaktu s druhými lidmi. Pokud by se lidé rozhodli léčit zranění a hledat kořen zranění a neměli u sebe člověka, který by jim mohl pomoct,  jaký byste dal recept? Jakým způsobem začít s uzdravováním našich zranění? Je to modlitba, svaté přijímaní a Eucharistie, které uzdravují?

    Bůh miluje každého z nás nádhernou láskou. Pokud
    nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo,
    kdo je blízko vás a může vám naslouchat. Ve vší jednoduchosti běžte před
    Svátost oltářní a poproste Ježíše, aby položil svou ruku na vaše zranění a
    uzdravil vás. Nejdůležitější věcí je, abyste se zeptal Ježíše: „Můj Pane, co
    mám udělat?" Dívejte se silně na sebe a ptejte se Boha, co po vás žádá. A
    častokrát po vás žádá, abyste odpustili lidem, kteří vás zranili. Tím, že
    odpustíte lidem, kteří vás zranili, prožijete skutečné vnitřní uzdravení. A
    pokud to budeme dělat skrze Svátost oltářní, myslím si, že to může být tím
    nejlepším receptem, který můžeme dostat. Eucharistie je spolu se svátostí
    smíření sama o sobě uzdravující. Snažte se vstoupit do této svátostné terapie a
    uvidíte, jaký je Bůh efektivní a účinný ve své lásce.

    Začínali jsem dubnovou vzpomínkou na Svatého otce. Jeho poslední slova byla: „Jsem pokojný, buďte i vy. Radostně vše svěřuji Panně Marii." Svatý otec byl mužem pokoje a radosti. My mnozí nedokážeme radostně prožívat svou víru. Co byste odkázal, poradil, jak prožívat plnohodnotný,
    radostný, křesťanský život?

    Žít náš život v pokoji, neznamená žít ho bez
    problémů a těžkostí. Všichni žijeme v slzavém údolí a naneštěstí musí
    každý nést svůj kříž. Žít v pokoji znamená, že neneseme svůj kříž sami,
    ale s Ježíšem. To je radost. Radost nést kříž s Ježíšem. Papež Jan
    Pavel II. byl nádherným příkladem pro každého, jak čelit utrpení a jako ho
    snášet.

    Podle rozhovoru poskytnutého slovenskému radiu Lumen zpracovala Lenka Fojtíková

    Fotogalerie