Naši olomoučtí zástupci nám píší následujíc list.

List XVI. řádného generálního shromáždění biskupské synody Božímu lidu

Drahé sestry, drazí bratři,

zatímco se jednání prvního zasedání XVI. řádného generálního shromáždění biskupské
synody chýlí ke konci, chceme spolu s vámi všemi děkovat Bohu za krásnou a
obohacující zkušenost, kterou jsme prožili. Tento požehnaný čas jsme strávili v
hlubokém společenství s vámi všemi. Podporovaly nás vaše modlitby a nesli jsme s vámi
vaše očekávání, otázky i obavy. Podle přání papeže Františka, které projevil před dvěma
lety, byl zahájen dlouhý proces naslouchání a rozlišování, proces otevřený veškerému
Božímu lidu, z nějž nikdo nebyl vyloučen. Směřoval k tomu, abychom „společně putovali“
pod vedením Ducha Svatého jako učedníci misionáři, kteří jsou vtaženi do následování
Ježíše Krista.

Zasedání, kterého jsme se od 30. září účastnili v Římě, představuje v tomto procesu
důležitou fázi. V mnoha ohledech se jedná o bezprecedentní zkušenost. Poprvé byli na
pozvání papeže Františka přizváni muži i ženy, aby na základě svého křtu zasedli k
jednomu stolu a účastnili se při shromáždění biskupské synody nejen diskuzí, ale také
hlasování. Společně jsme ve vzájemné komplementaritě našich povolání, charismat a
služeb intenzivně naslouchali Božímu slovu i zkušenostem ostatních lidí. Za pomoci
metody rozhovoru v Duchu jsme se pokorně dělili o bohatství i chudobu našich
společenství ze všech kontinentů a snažili jsme se rozpoznat, co chce Duch Svatý říci
dnešní církvi. Tak jsme také zakusili, jak důležité je podporovat vzájemnou výměnu mezi
latinskou tradicí a tradicemi východního křesťanství. Účast bratrských delegátů z jiných
církví a církevních společenství naše diskuse hluboce obohatila.

Naše shromáždění se odehrávalo v kontextu světa zasaženého krizí a jeho rány i
skandální nerovnosti bolestně rezonovaly v našich srdcích a dodávaly naší práci zvláštní
závažnost zejména proto, že někteří z nás pocházejí ze zemí, kde zuří válka. Modlili jsme
se za oběti smrtícího násilí a nezapomínali jsme ani na všechny, které bída a korupce
donutily vydat se nebezpečnou cestou migrace. Ujistili jsme všechny o své solidaritě a
angažovanosti po boku lidí celého světa, kteří usilují o budování spravedlnosti a míru.

Ve shodě s výzvou Svatého otce jsme značný prostor věnovali tichu, abychom podpořili
vzájemné naslouchání a touhu po společenství v Duchu Svatém. Během úvodní
ekumenické vigilie jsme zakusili, jak v tiché kontemplaci ukřižovaného Krista roste
touha po jednotě. Kříž je vlastně jedinou katedrou toho, který vydal sám sebe za spásu
světa a svěřil své učedníky Otci, „ať všichni jsou jedno“ (Jan 17,21). Pevně sjednoceni
nadějí, kterou přineslo jeho zmrtvýchvstání, jsme mu svěřili náš společný domov, kde
volání země i chudých zní stále naléhavěji: „Laudate Deum!“ („Chvalte Boha!“), jak nám
na začátku naší práce připomněl papež František.

Den za dnem jsme cítili naléhavé volání k pastoračnímu a misijnímu obrácení.
Povoláním církve je totiž hlásat evangelium tak, že se nezaměřuje sama na sebe, ale dává
se do služeb nekonečné lásky, kterou Bůh miloval svět (srov. Jan 3,16). Když byli u
příležitosti této synody na to, co od církve očekávají, dotázáni lidé bez domova nedaleko
Svatopetrského náměstí, odpověděli: „Lásku!“. Tato láska musí vždy zůstat vroucím
srdcem církve – láska trinitární a eucharistická, jak připomněl papež 15. října, v polovině
našeho shromáždění, a odvolával se přitom na poselství sv. Terezie od Dítěte Ježíše.
Důvěra nám pak dává odvahu a vnitřní svobodu, kterou jsme zakusili, když jsme
neváhali svobodně a pokorně vyjádřit to, v čem se shodujeme, i to, co nás rozděluje, své
touhy i otázky.

A nyní? Doufáme, že zbývající měsíce před druhým zasedáním v roku říjnu 2024 umožní
všem konkrétně se podílet na dynamice misijního společenství, které se slovem „synoda“
označuje. Nejde o ideologii, ale o zkušenost zakořeněnou v apoštolské tradici. Jak na
začátku tohoto procesu připomněl papež: „Může hrozit, že společenství a misie zůstanou
jen poněkud abstraktní pojmy, pokud nebudeme pěstovat církevní praxi, která vyjadřuje
konkrétnost synodality (…) a podporuje skutečné zapojení každého a všech“ (9. října
2021). Existuje mnoho výzev a četné otázky: souhrnná zpráva z prvního zasedání
upřesní body, kde jsme dosáhli shody, zdůrazní otázky otevřené a také naznačí, jak bude
naše práce pokračovat.

Aby církev ve svém rozlišování pokročila, musí bezpodmínečně naslouchat všem,
počínaje těmi nejchudšími. To vyžaduje cestu obrácení, která je zároveň cestou chvály:
„Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a
chytrými, odhalil jsi je maličkým!“ (Lk 10,21). Znamená to naslouchat těm, kterým se ve
společnosti upírá právo mluvit nebo kteří se cítí vyloučeni, a to i od církve. Znamená to
naslouchat lidem, kteří se stali obětí rasismu ve všech jeho podobách – v některých
regionech zejména domorodým obyvatelům, jejichž kulturami se pohrdá.

Církev naší doby má především povinnost naslouchat v duchu obrácení těm, kdo se stali oběťmi
zneužívání ze strany některých členů těla církve, a také se konkrétně a strukturálně
zavázat k tomu, aby se nic takového již neopakovalo.
Církev musí naslouchat také laikům, ženám i mužům, kteří jsou na základě svého
křestního povolání zváni ke svatosti: svědectví katechistů, kteří jsou v mnoha situacích
prvními hlasateli evangelia, také prostotě a živosti dětí, nadšení mladých lidí i jejich
otázkám a prosbám a rovněž snům, moudrosti a paměti starších lidí. Církev musí
naslouchat rodinám, jejich výchovným problémům a křesťanskému svědectví, které v
dnešním světě nabízejí. A musí přijmout i hlas těch, kteří se chtějí zapojit do laických
služeb a podílet se na rozlišování a rozhodovacích strukturách.

Pro další pokrok v synodálním rozlišování církev zejména potřebuje ještě více
shromažďovat slova a zkušenosti vysvěcených služebníků: kněží – hlavních
spolupracovníků biskupa, jejichž svátostná služba je nepostradatelná pro život celého
těla, a jáhnů, kteří svou službou vyjadřují péči celé církve o ty nejzranitelnější. Musí také
dát na pochybnosti, které jí přednáší prorocký hlas zasvěceného života, bdělý strážce
volání Ducha. A musí být rovněž pozorná ke všem, kdo nesdílejí její víru, ale hledají
pravdu – všem, v nichž je také přítomen a působí Duch, který „všem dává možnost, aby
se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství“ (Gaudium et spes, 22).

„Svět, ve kterém žijeme a který jsme povoláni milovat a sloužit mu i s jeho rozpory, totiž
vyžaduje, aby církev posílila spolupráci ve všech oblastech svého poslání. Právě tuto
cestu synodality Bůh od církve třetího tisíciletí očekává“ (papež František, 17. října
2015). Nemusíme se bát na tuto výzvu odpovědět. Maria, Matka církve a ta, která byla
první na cestě, naši pouť doprovází. V radosti i v bolesti nám ukazuje svého Syna a vybízí
nás k důvěře. A on, Ježíš, je naší jedinou nadějí!

Vatikán, 25. října 2023

 

Koordinátoři olomoucké arcidiecéze

Lenka a Honza Řezníčkovi
P. Josef Mikulášek
Alois Vašků
Mirka Hanáková
P. Jan Liška
P. Jan Berka
Jaroslav Šotola