Svatý Antonín jako průvodce životem

Seslání Ducha Svatého jsou "narozeniny církve". Tuto slavnost prožila na Antonínku farnost Strání. P. Jiří Pospíšil, farář ve Strání, se podělil o svou zkušenost jak ho do církve přivedl sv. Antonín Paduánský.

Článek byl otištěn v občasníku Poutník svatoantonínský, který vydává Matice svatoantonínská.

Sv. Antonín jako průvodce životem

Je dobrým zvykem, že v rámci slavení primiční mše svaté novokněze se poděkuje Bohu zpěvem Te Deum a poté se poděkuje rodičům novokněze a těm, kteří jej na cestě životem a ke kněžství doprovázeli. Do mého primičního poděkování se dostala i Panna Maria a sv. Antonín. Zejména tito dva světci mě totiž výraznou měrou přivedli jednak k víře, a jednak ke kněžství.
Jak jsem to poznal?
Snad si mohu dovolit tvrdit, že jsem zejména doprovázení sv. Antonínem poznával podobně jako Josef Egyptský, tedy zpětným pohledem na události, které se v mém životě staly, aniž bych je jakkoli plánoval.

Dětství v Sudetech bez víry
Vyrostl jsem v rodině, kde víra neměla žádné místo a s věřícími lidmi jsem se až do studia na vysoké škole vůbec nesetkával.
Přesněji řečeno vůbec jsem nevěděl, že někteří mí kamarádi věřícími jsou. Vyrůstal jsem za bývalého režimu a ve Šternberku, tedy v bývalých Sudetech, takže se není čemu divit.
Přece jsem se s přízní sv. Antonína čas od času setkal.
Maminka nás občas ve svém rodišti na Šumpersku vzala k Antonínkovi. Byla to studánka s obrázkem sv. Antonína na kraji lesa a mně tam vždy bylo moc hezky.
Tím to vše ale na mnoho let skončilo.

Zpackaný vandr na polské hranici
Když mi bylo devatenáct roků, vyrazil jsem v září na vandr do Rychlebských hor.
Chtěl jsem se podívat do krasové oblasti na polské straně hor, avšak nelegálně.
Státní hranice byly zejména z polské strany pečlivě hlídány, nicméně jsem si řekl, že to risknu, však na koho bych mohl na tomto odlehlém a opuštěném místě narazit?
Jak jsem se mýlil!
Stalo se to naštěstí hned u státní hranice. Po důkladné lustraci mé osoby ze strany polské pohraniční stráže jsem se odebral na českou stranu státní hranice a hledal v mapě nový cíl, kam bych vyrazil. A tu jsem spatřil pramen s kaplí sv. Antonína nad Javorníkem. Od té doby jsem se tam rád vracel. Při mé poslední návštěvě mě však docela zamrzelo, že toto místo pomalu pustne.

Hledání Boha mezi brněnskými studenty
V rámci druhého ročníku studia na Vysokém učení technickém v Brně jsem se již o záležitosti týkající se víry docela zajímal. Na vysokoškolské koleji bylo mnoho studentů, kteří procházeli obrácením, a s nimi jsem o věcech víry často hovořil. Většina z nich byli protestanté mnoha různých denominací. Nakonec jsem však přijal pozvání na liturgii Svátku Uvedení Páně do chrámu do brněnského minoritského kostela a tam jsem pochopil, že v katolické církvi je můj domov. Vnímám, že si mě sem kromě Panny Marie přivedl i sv. Antonín, neboť je to právě on, kdo byl výraznou osobností vznikajícího Řádu menších bratří (minoritů) v době sv. Františka z Assisi. Navíc každé úterý zde bývala pobožnost ke sv. Antonínovi a ve čtvrtek společenství středoškolské a vysokoškolské mládeže, kde jsem našel spoustu nových přátel. Ti mě následně pozvali na patnáctidenní duchovní cvičení pro mládež, na tzv. oázu. Aniž bych cokoli předpokládal, tak jsem na konci této oázy poprvé přistoupil ke svátosti smíření a k prvnímu svatému přijímání. A bylo to v kostele sv. Antonína! A není žádným překvapením, že když jsem o rok později přijal svátost biřmování, tak jsem si za patrona zvolil právě sv. Antonína.

Do této doby jsem ale ještě netušil, že mě má sv. Antonín spolu s Pannou Marií přivést i ke kněžství. To jsem začal poznávat coby voják základní služby ve čtyřiadvaceti letech. Výraznými okamžiky byly dvě farní poutě, na které jsem mohl v rámci dovolené jet: jednak k Panně Marii na Sv. Kopeček právě na svátek sv. Antonína, a pak v létě do Međugorje. Po těchto poutích mi již bylo úplně jasné, kým mě Pán chce mít.

Nenechme zaniknout studánky s obrázky svatých
Péči sv. Antonína vnímám samozřejmě i nadále. Tímto osobním příběhem bych chtěl povzbudit čtenáře mj. k tomu, že stojí za to udržovat ve volné krajině i ty malé připomínky Boží přítomnosti v tomto světě, jako např. obrázky svatých u studánek či jinde. Studánka s obrázkem sv. Antonína v rodišti mé maminky již zanikla, pěšinka k ní už nevede. Měl jsem štěstí, že v mém dětství to bylo sice již poněkud opomenuté, ale stále ještě živé místo. Kéž jsme ochotni o tato místa pečovat a nabídnout je generacím po nás.

o. Jiří Pospíšil